Nový Měsíc | Oslava 1/2

12. března 2011 v 15:21 | Kristen• |  New Moon » book
1. Oslava

Byla jsem na devadesát devět procent přesvědčená, že je to jenom sen.
Důvodů, proč jsem si byla tak jistá, bylo víc. Zaprvé jsem stála v zářivém kuželu slunečního světla - v takovém tom oslepujícím jasném slunci, jaké v mém novém domově v deštivém městečku Forks ve státě Washington nikdy nesvítilo. A zadruhé jsem se dívala na svou babičku Marii. Babička byla už šest let mrtvá, takže jsem svou teorii o snu měla slušně podloženou.

Babička se moc nezměnila; její tvář vypadala přesně tak, jak jsem si ji pamatovala. Kůži měla měkkou a zvadlou, poskládanou do tisíce drobných záhybů, které jemně přiléhaly ke kostem vespod. Vypadala jako sušená meruňka, jenom s chomáčem hustých bílých vlasů, které její hlavu obklopovaly jako mrak.
Naše ústa - ta její byla jeden scvrklý faldík vedle druhého - se roztáhla do stejně překvapeného pousmání v přesně ten samý okamžik. Bylo zřejmé, že taky nečekala, že mě tady uvidí.
Chtěla jsem se jí na něco zeptat; měla jsem tolik otázek - v prvé řadě, kde se vzala v mém snu? Co dělala v těch uplynulých šesti letech? Jak se má děda, a shledali se spolu vůbec tam, kde teď jsou? - ale ona otevřela pusu ve stejnou chvíli jako já, a tak jsem mlčela, aby mohla promluvit první. Ona však taky byla zticha, a pak jsme se z rozpaků obě usmály.
"Bello?"
Nebyla to babička, kdo mě zavolal jménem, a tak jsme se obě otočily, abychom viděly, kdo to k nám přichází. Já jsem se nemusela dívat, abych věděla, kdo to je; tenhle hlas bych poznala všude na světě - poznala a zareagovala na něj, ať bych byla vzhůru nebo bych spala… i kdybych byla mrtvá, to se vsadím. Hlas, pro který bych skočila do ohně - nebo, aby to nebylo tak dramatické, kvůli kterému bych se dennodenně cákala v studeném a nikdy nekončícím dešti.
Edward.
Ačkoliv se mě při pohledu na něj vždycky zmocňovalo radostné vzrušení - při vědomí, ve spánku, kdykoliv - a ačkoliv jsem si byla téměř jistá, že jde jenom o sen, zpanikařila jsem, když jsem viděla, jak k nám Edward kráčí v tom zářivém slunci.
Zpanikařila jsem, protože babička neměla tušení, že jsem se zamilovala do upíra - to ostatně nevěděl nikdo -, takže jak jí asi tak vysvětlím, že se třpytivé sluneční paprsky odrážejí od jeho kůže v tisících duhových odlesků, jako kdyby byl stvořený z křišťálu nebo diamantu?
No, babi, možná sis všimla, že můj kluk jiskří. To on tak na sluníčku prostě dělá. Tím si nemusíš lámat hlavu…
Co ho to napadlo? Jediný důvod, proč žil ve Forks, nejdeštivějším místě na světě, byl ten, že mohl za dne vycházet ven, aniž by přitom prozradil rodinné tajemství. Ale teď se tady svým půvabným krokem blížil ke mně - na andělské tváři ten nejkrásnější úsměv -, jako kdybych tu byla úplně sama.
V tu chvíli jsem si přála, abych nebyla jedinou výjimkou, na kterou neplatí jeho tajemný talent; i když jinak jsem byla vděčná, že jsem jediný člověk, jehož myšlenky nedokáže slyšet tak jasně, jako by byly vysloveny nahlas. Teď bych dala nevímco, jen aby mě slyšel, aby zachytil varování, které jsem na něj v duchu křičela.
Vrhla jsem zpanikařený pohled zpátky na babičku, a viděla jsem, že už je pozdě. Právě se otočila a zírala na mě, v očích stejně vyplašený výraz jako já.
Edward - pořád s tím nádherným úsměvem, z kterého se mi srdce pokaždé málem rozskočilo - mě jednou rukou objal kolem ramen a otočil se směrem k babičce.
Babiččin výraz mě překvapil. Místo aby se tvářila zděšeně, dívala se na mě bojácně, jako kdyby čekala na pokárání. A stála v tak divné pozici - jednu paži držela nepřirozeně od těla, nataženou ve vzduchu a zakroucenou. Jako kdyby tou rukou objímala někoho, koho jsem neviděla, někoho neviditelného…
Až pak, když jsem se podívala pozorněji, jsem si všimla velikého pozlaceného rámu, který vroubil babiččinu postavu. Nechápavě jsem zvedla tu ruku, kterou jsem neměla ovinutou Edwardovi kolem pasu, a natáhla ji, abych se babičky dotkla. Udělala přesně ten samý pohyb jako v zrcadle. Ale tam, kde se naše prsty měly setkat, nebylo nic než studené sklo…
Můj sen znenadání přešel závratnou rychlostí v noční můru.
To nebyla babička.
To jsem byla já. Já v zrcadle. Já - stará, vrásčitá, seschlá.
Vedle mě stál Edward, který v zrcadle nevrhal žádný odraz, nesmírně krásný, navěky sedmnáctiletý.
Přitiskl své dokonalé ledové rty na mou zvadlou tvář.
"Všechno nejlepší k narozeninám," zašeptal.
* * *
S trhnutím jsem se probudila - oči doširoka vytřeštěné - a zalapala jsem po dechu. Oslepující slunce z mého snu vystřídalo kalné šedé světlo, to známé světlo zamračeného rána.
Jenom sen, říkala jsem si, byl to jenom sen. Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem znovu vylítla, když se rozřinčel budík. Malý kalendář v koutku displeje mi oznamoval, že dnes je třináctého září.
Byl to jenom sen, ale svým způsobem přinejmenším docela prorocký. Dnes jsem totiž měla narozeniny. Oficiálně mi bylo osmnáct let.
Tohoto dne jsem se už několik měsíců obávala. A když teď nadešel, bylo to ještě horší, než jsem čekala. Cítila jsem to - byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale tohle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct.
A tolik Edwardovi nikdy nebude.
Když jsem si šla čistit zuby, byla jsem skoro překvapená, že ta tvář v zrcadle se nezměnila. Zírala jsem na sebe a hledala na své bledé pleti nějaké známky hrozících vrásek. Jediné vrásky ovšem byly ty na mém čele, a věděla jsem, že kdybych se dokázala uvolnit, zmizely by. Nedokázala jsem to. Obočí nad znepokojenýma hnědýma očima se mi stahovalo v ustaranou čáru.
Byl to jenom sen, připomínala jsem si znovu. Jenom sen… ale také moje nejhorší noční můra.
Vynechala jsem snídani, jak jsem spěchala, abych co nejrychleji vypadla z domu. Tátovi jsem ovšem tak docela uniknout nemohla, a tak jsem s ním musela strávit pár minut a sršet veselostí. Upřímně jsem se snažila jásat nad dárky, o které jsem ho nežádala, ale pokaždé, když jsem se musela usmát, mi bylo do breku.
Snažila jsem se sebrat po cestě do školy. Vzpomínka na babičku - ani za nic bych si nepřiznala, že jsem to byla já sama - se dala jen těžko vypudit z hlavy. Zmocnila se mě zoufalost, které jsem se nedokázala zbavit, dokud jsem nezastavila na svém parkovacím místě před střední školou ve Forks a nezahlédla Edwarda, jak se nehybně opírá o své nablýskané stříbrné Volvo. Stál tam jako mramorová pocta nějakému zapomenutému pohanskému bohu krásy. Ten sen k němu nebyl dost spravedlivý. A on tam čekal na mě, stejně jako jindy.
V tu chvíli zoufalost zmizela; vystřídal ji údiv. Ani po půl roce chození s ním jsem nedokázala uvěřit, že si zasloužím takovou dávku štěstí.
Vedle něj stála jeho sestra Alice a také na mě čekala.
Samozřejmě že Edward a Alice nebyli doopravdy příbuzní (ve Forks se říkalo, že všechny sourozence Cullenovy si doktor Carlisle Cullen a jeho žena Esme adoptovali, protože oba byli prostě příliš mladí na to, aby měli vlastní dospívající děti), ale jejich kůže měla přesně ten samý bledý odstín, jejich oči měly stejný zvláštní zlatý nádech, pod očima měli ty samé fialové stíny. Alicina tvář, stejně jako Edwardova, byla neuvěřitelně krásná. Někomu, kdo byl v obraze - třeba mně -, ta vzájemná podobnost naznačovala, kdo jsou.
Když jsem viděla, jak na mě Alice čeká - žlutohnědé oči měla rozzářené vzrušením a v rukou držela malý hranatý balíček zabalený ve stříbrném papíru -, musela jsem se zamračit. Přece jsem jí říkala, že nic nechci, nic, žádné dárky, dokonce nestojím ani o to, aby mým narozeninám vůbec někdo věnoval nějakou pozornost. Zjevně moje přání ignorovala.
Zabouchla jsem dveře svého náklaďáčku značky Chevy, model z roku 1953 - na chodník se snesla sprška rezavých vloček -, a šla jsem pomalu k nim. Alice ke mně přiskočila a její elfí obličej zářil pod rozježenými černými vlasy.
"Všechno nejlepší, Bello!"
"Pšššt!" zasyčela jsem a rozhlédla se kolem, abych se ujistila, že to nikdo neslyšel. To poslední, oč jsem stála, byla nějaká oslava té ponuré události.
Ignorovala mě. "Chceš si rozbalit dárek hned, nebo až potom?" zeptala se nedočkavě, zatímco jsme kráčely k Edwardovi, který stále čekal opodál.
"Žádné dárky," zamručela jsem na protest.
Zdálo se, že konečně pochopila, v jaké jsem náladě. "Jak chceš… tak tedy potom. Líbilo se ti album, které ti poslala maminka? A foťák od Charlieho?"
Povzdechla jsem si. Samozřejmě že věděla, jaké jsem dostala dárky. Edward nebyl jediný, kdo měl v jejich rodině neobvyklé nadání. Alice "viděla", co moji rodiče plánují, jakmile se pro to oni sami rozhodli.
"Jo. Jsou úžasné."
"Myslím, že je to pěkný nápad. Maturantka jsi jenom jednou. Můžeš si zdokumentovat, jaké to je."
"Kolikrát jsi ty byla maturantka?"
"To je něco jiného."
V tu chvíli jsme došly k Edwardovi a on ke mně napřáhl ruku. Nedočkavě jsem se jí chopila a na chvíli přitom zapomněla na svou ponurou náladu. Jeho kůže byla jako vždycky hladká, tvrdá a velmi studená. Zlehka mi stiskl prsty. Podívala jsem se mu do vlhkých topazových očí a moje srdce jako by také něco stisklo, už ne tak zlehka. Když slyšel, jak se mi zajíkl srdeční rytmus, znovu se usmál.
Zvedl volnou ruku a ledovým konečkem prstu mi objížděl rty. "Takže jsme se dohodli, že ti nesmím popřát všechno nejlepší k narozeninám, je to tak?"
"Ano. Tak to je." Nikdy jsem nedokázala dost dobře napodobit tu jeho dokonale plynulou, kultivovanou výslovnost. Něco takového si člověk mohl osvojit leda tak v minulém století.
"Já jen pro kontrolu." Rukou si prohrábl rozcuchané vlasy. "Co kdyby sis to rozmyslela. Mám dojem, že většina lidí má narozeniny a dárky celkem v oblibě."
Alice se zasmála a znělo to jako stříbrná zvonkohra. "Jasně že se ti to bude líbit. Dneska na tebe má být každý hodný a dělat všechno po tvém, Bello. Tak co je na narozeninách tak strašného?" Z její strany to byla jen řečnická otázka.
"Stárnutí," odpověděla jsem přesto, a hlas jsem neměla tak klidný, jak bych si přála.
Edwardovi vedle mě ztuhl úsměv do tvrdé linky.
"Osmnáct není žádný věk," opáčila Alice. "Nebývá to snad u žen tak, že čekají až do svých devětadvaceti, než začnou vyšilovat kvůli narozeninám?"
"Je to víc, než kolik je Edwardovi," zamručela jsem.
Povzdechl si.
"Jenom na papíře," nedala se Alice a v očích jí vesele hrálo. "A jenom o jeden jediný rok, no, to je toho."
Říkala jsem si, že… kdybych si mohla být jistá budoucností, po jaké jsem toužila, jistá tím, že budu navěky s Edwardem, Alicí a ostatními Cullenovými (pokud možno ne jako vrásčitá stará paní)… pak by pro mě rok nebo dva tím či oním směrem taky moc neznamenal. Ale Edward se zarputile stavěl proti jakékoliv budoucnosti, v které bych byla proměněná. Jakékoliv budoucnosti, v které bych se stala tím, co on - v které bych byla taky nesmrtelnou.
Říkal tomu slepá ulička.
Abych byla upřímná, vážně jsem nechápala, o co mu jde. Co bylo tak úchvatného na smrtelnosti? Upírský život mi nepřipadal tak strašný - alespoň ne takový, jaký vedli Cullenovi.
"V kolik hodin k nám přijedeš?" změnila Alice téma. Z jejího výrazu jsem poznala, že připravuje přesně to, čemu jsem se za každou cenu chtěla vyhnout.
"Nevěděla jsem, že mám v úmyslu jezdit k vám."
"Ale no tak, to není fér, Bello!" stěžovala si. "Přece nám takhle nezkazíš všechnu radost, no ne?"
"Myslela jsem, že když mám narozeniny, tak jde o to, co chci já."
"Přivezu ji od Charlieho hned po škole," odpověděl jí Edward, jako by se nechumelilo.
"Musím do práce," protestovala jsem.
"To tedy nemusíš," odporovala mi Alice rozhodně. "Už jsem o tom mluvila s paní Newtonovou. Prohodila si s tebou směnu v obchodě na pátek. Vzkazuje ti, že ti přeje všechno nejlepší."
"Já - já stejně nemůžu přijít," zajíkla jsem se a honem hledala nějakou výmluvu. "Já jsem ještě… to… ještě jsem se nepodívala na angličtinu, na Romea a Julii."
Alice se ušklíbla. "Umíš Romea a Julii nazpaměť."
"Ale pan Mason říkal, že to musíme vidět zahrané, abychom to dovedli plně ocenit - tak to přece Shakespeare zamýšlel."
Edward obrátil oči v sloup.
"Už jsi viděla film," namítla Alice.
"Ale ne to zpracování z šedesátých let. Podle Masona bylo nejlepší."
Konečně Alice odložila svůj sebejistý úsměv a zamračila se na mě. "Tak podívej, Bello, buď to půjde po dobrém, nebo po zlém, ale ať tak nebo tak -"
Edward její vyhrožování přerušil. "Uklidni se, Alice. Když se chce Bella dívat na film, proč by nemohla. Jsou to její narozeniny."
"Tak vidíš," dodala jsem.
"Přivezu ji kolem sedmé," pokračoval. "Aspoň budeš mít víc času na přípravy."
Alicin smích se znovu rozezvonil. "Tak dobře. Nashle večer, Bello! Bude to zábava, uvidíš." Zasmála se - v širokém úsměvu odhalila své naprosto dokonalé, blyštivé zuby -, pak mě zlehka políbila na tvář a odtančila na svou první hodinu dřív, než jsem se zmohla na odpověď.
"Edwarde, prosím tě…" začala jsem s prosíkem, ale on mi na rty přitiskl studený prst.
"Promluvíme si o tom později. Ať nepřijdeme pozdě na hodinu."
Nikdo se neobtěžoval podívat se po nás, když jsme si sedali na svá obvyklá místa v zadní části třídy. Už jsem s Edwardem chodila dost dlouho na to, aby si o nás ještě někdo povídal. Ani Mike Newton už se nenamáhal vrhat po mně pochmurné pohledy, které ve mně vzbuzovaly slabý pocit viny. Teď se na mě naopak usmál a já jsem byla ráda, protože už se snad doopravdy smířil s představou, že z nás budou vždycky jenom kamarádi. Mike se přes léto změnil - už nebyl v obličeji tak dětsky baculatý, měl zřetelněji vystouplé lícní kosti, a i jeho blonďaté vlasy prošly změnou; místo ježka je teď nosil delší, pečlivě nagelované do naoko ležérního účesu. Bylo na první pohled jasné, odkud bral inspiraci - ale málo platné, Edwardův zjev se nedal napodobit.
Jak den pokračoval, přemýšlela jsem, jak to zařídit, abych se vyvlékla z toho, co se na večer chystalo u Cullenových. Nejenže se budu muset veselit a oslavovat, když mám truchlivou náladu. Ale co je horší, určitě se mi všichni budou věnovat a budou mi dávat dárečky.
Pozornost zaměřená na moji osobu nikdy nevěstí nic dobrého, v tom by se mnou jistě souhlasil každý nešika a nemehlo, který přitahuje nehody tak jako já. Nikdo nestojí o světla ramp, když si v nich pravděpodobně nabije čumák.
A já jsem všechny velmi výrazně žádala - vlastně jsem jim to přímo přikazovala -, aby mi letos nedávali žádné dárky. Vypadalo to, že Charlie a Renée nejsou jediní, kdo se to rozhodli přehlížet.
Nikdy jsem neměla moc peněz, a nikdy mi to nevadilo. Renée mě živila z platu učitelky v mateřské školce. Ani Charlie ve své práci zrovna nezbohatl - byl policejním ředitelem v tomhle mrňavém městečku. Můj jediný osobní příjem pocházel z toho, že jsem tři dny v týdnu chodila pracovat do místního obchodu se sportovními potřebami. V takovémhle zapadákově jsem měla štěstí, že jsem vůbec našla práci. Každý halíř, který jsem vydělala, šel na můj mikroskopický fond určený na školné. (Vysoká škola byl plán B. Pořád jsem doufala v plán A, ale Edward byl tak neoblomný v rozhodnutí, že mě nepřipraví o mé lidství…)
Edward měl spoustu peněz - nechtěla jsem ani myslet na to, kolik. Peníze pro něj i pro ostatní členy jeho rodiny téměř nic neznamenaly. Byla to pro ně jenom suma, která narůstá - aby taky ne, vždyť měli k dispozici neomezený čas a sestru, která měla zvláštní nadání předvídat pohyby na burze. Edward moc nechápal, proč mu nechci dovolit, aby za mě utrácel peníze - proč je mi nepříjemné, když mě vezme do drahé restaurace v Seattlu, proč mi nesmí koupit auto, které by dokázalo jet rychleji než osmdesátkou, nebo proč mu nedovolím, aby mi zaplatil školné na vysoké (z plánu B byl totiž až směšně nadšený). Podle jeho názoru jsem byla jen zbytečně tvrdohlavá.
Ale jak jsem mu mohla dovolit, aby mi kupoval drahé věci, když jsem neměla nic, čím bych mu to oplatila? Z nějakého nepochopitelného důvodu chtěl chodit zrovna se mnou. Cokoliv, co mi dával nadto, jenom prohlubovalo ten nepoměr mezi námi.
Po zbytek dne už se ani Edward, ani Alice o mých narozeninách nezmiňovali, takže jsem se začala trochu uvolňovat.
U oběda jsme si sedli k našemu obvyklému stolu.
U toho stolu existovalo podivné příměří. My tři - Edward, Alice a já - jsme seděli na jednom konci stolu. Ostatní moji přátelé, Mike a Jessica (kteří se nacházeli v nepříjemné porozchodové fázi), Angela a Ben (jejichž vztah letní prázdniny přežil), Erik, Conner, Tyler a Lauren (ačkoliv ta nespadala tak docela do kategorie přátel), všichni seděli u stejného stolu, ale na druhé straně neviditelné dělicí čáry. Ve slunných dnech, kdy se Edward s Alicí vždycky ze školy ulili, ta čára bez potíží mizela, a to se pak konverzace nenuceně nafoukla, abych se do ní taky vešla.
Edwardovi ani Alici nepřipadalo to drobné odstrkování nějak zvláštní nebo nepříjemné, jak by připadalo mně. Sotva si ho všimli. Lidé byli před Cullenovými vždycky podivně nesví, skoro se jich báli, ale nedovedli si pořádně vysvětlit, proč to tak je. Já jsem byla vzácnou výjimkou z tohoto pravidla. Občas to Edwardovi dělalo starosti, jak moc jsem v jeho blízkosti uvolněná. Myslel si, že je to hazard s mým zdravím - ten názor jsem vehementně odmítala, kdykoliv ho nadhodil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 unlimited-miley unlimited-miley | Web | 12. března 2011 v 15:25 | Reagovat

Miluju ty knížky :D Ted' zrovna čtu rozbřesk 4 dny a už enom něco přes 150 stránek mi zbývá dočíst :D

2 Safira Safira | Web | 12. března 2011 v 15:39 | Reagovat

Taky miluju Twilight...ty díly čtu jako magor pořád dokola :D

3 miley-cyrus miley-cyrus | Web | 12. března 2011 v 15:40 | Reagovat

já jsem si tu knížku ještě nekoupila :////určitě si ji , ale koupím , protože stmvání MILUJU♥ :))))

PS : u nás je Party :)))

4 MArki* MArki* | Web | 12. března 2011 v 15:51 | Reagovat

oo díky ze ses ozvala! :) tak dekuju.. noo..toho dorůstáni se taky bojím..dyztak bych se nejak odbravila! :DDD su ti vdecná! :)

5 •MiNiLaDý°PaťUšQá• •MiNiLaDý°PaťUšQá• | Web | 12. března 2011 v 15:52 | Reagovat

woow :D to je ale dlhé

6 Anet Anet | Web | 12. března 2011 v 16:02 | Reagovat

Ahoj promiň že otravuju ale potřebovala bych hlas tady http://blogeliskam.blog.cz/1103/song-3-kolo pro Anet . Děkuju pokuď budeš chtít oplatit dej vědět ;-)
A promiň za reklamu .

7 ..::GirL WiTh SmiLe =):.. ..::GirL WiTh SmiLe =):.. | Web | 12. března 2011 v 16:06 | Reagovat

Nov je skvelá kniha..:).celu ságu zbožňujem x)

8 Cherie Cherie | Web | 12. března 2011 v 16:39 | Reagovat

Úžasná kniha...jako všechny z Twilight ságy :))

9 hellgirlll hellgirlll | Web | 12. března 2011 v 17:02 | Reagovat

za co ?
ani nwm

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama